Psycholog vysvětlil, jaké psychologické mechanismy způsobují, že se lidé zamilovávají spíše do potenciálního než do skutečného chování svého partnera.

Lidé s úzkostnou vazbou se častěji zaměřují na známky možné intimity / foto depositphotos.com

Někteří lidé zůstávají ve vztazích ne proto, že jsou trvale dobré, ale proto, že se zdají být téměř dobré. Přitom si často neuvědomujeme to hlavní – zamilováváme se do toho, čím se člověk může stát, a často se upínáme spíše k představě budoucnosti než k realitě přítomnosti. Americký psycholog Mark Travers ve svém článku pro Forbes uvedl 4 důvody, proč lidé neustále „čekají na lásku“ a přitom zůstávají v nešťastných vztazích.

Podle něj výzkumy ukazují: přitažlivost spíše potenciálního než skutečného chování je často formována předvídatelnými kognitivními a emocionálními mechanismy, které silně ovlivňují romantická rozhodnutí.

A zde jsou důvody, které vyjmenoval:

Mozek přeceňuje nerealizovaný potenciál (zejména v lásce). Lidské motivační systémy jsou obzvláště citlivé na očekávání. Navíc se dopamin často uvolňuje silněji při očekávání odměny než při jejím obdržení. To znamená, že představy o budoucnosti mohou mít silnější emocionální dopad než skutečné zážitky.

Postoje z dětství mění nestabilitu v lásku. Teorie attachmentu nám pomáhá pochopit, proč jsou někteří lidé vůči tomuto scénáři obzvláště zranitelní. Lidé s úzkostným typem vazby se častěji zaměřují na známky možné intimity než na důslednou reakci partnera. Pokud je péče ve vztahu nedůsledná, zůstává systém připoutání úzkostné osoby neustále aktivní a naděje se stává způsobem seberegulace. Víra, že „věci se zlepší“, činí vztah snesitelným v přítomnosti, i když potřeby nejsou naplněny.

Kognitivní zkreslení mění potenciál v „důkaz“ lásky. Existuje několik dobře prozkoumaných kognitivních zkreslení, která způsobují, že se člověk drží představy o tom, kým by partner mohl být, místo toho, kým je každý den. Dohromady tato zkreslení činí z potenciálu nikoli hypotézu, ale údajně důkaz.

Jaké jsou vaše představy o tom, že jste se stali partnerem?

Citová práce nahrazuje lásku. Dalším klíčovým rysem tohoto vzorce je přebírání nadměrné odpovědnosti za úspěch vztahu. Výzkumníci prokázali, že lidé, kteří na sebe berou hlavní tíhu regulace emocí, řešení problémů a „rozvoje“ svého partnera, často pociťují větší náklonnost než partner. Vzniká tak paradox: čím více úsilí člověk vynakládá na udržení vztahu, tím smysluplnější se mu zdá. Jeho nebo její vlastní práce se stává „důkazem“ hloubky citů.

Travers zdůraznil, že z psychologického hlediska je právě chování nejspolehlivějším ukazatelem vztahovačnosti. Výzkum vztahů soustavně ukazuje: konzistentní vzorce reaktivity, spolehlivosti a emoční dostupnosti jsou mnohem přesnějšími prediktory spokojenosti ve vztahu než záměry nebo slova.

Připomeňme, že dříve psycholog jmenoval 4 rituály, které by se měly na Valentýna opustit.